Jako každá máma i já jsem vždy řešila, co mohu pro své děti udělat, aby byly šťastné. Co mohu udělat pro sebe, abych byla více šťastná já, a tím pádem i mé děti. Abych na ně nekřičela, abychom se uměli v klidu domlouvat.

Moc se mi to nedařilo. Hluboce zakořeněný vztek ze mě často tryskal jako žhavá láva z právě vybuchlé sopky.

Vždy jsem pod tíhou knih o mateřství tíhla k nastavení pevného řádu a režimu.

Chtěla jsem, aby děti snídaly, převlíkly se, vyčistily si zuby a pak teprve dělaly další věci.

Chtěla jsem, aby chodily spát ve stejný čas.

Chtěla jsem, aby chodily spát samy beze mě.

Chtěla jsem spoustu věci v pravidelném rytmu a režimu.

Vždy jsem si něco nastavila, jak to budu dělat, jenže ono ouha. Stačilo, aby děti neudělaly to, co jsem si naplánovala, a byl oheň na střeše. Hned jsem se začala vztekat, že mi to nevychází. Vlastně jsem nebyla naštvaná na ně, jak jsem po hlubší analýze zjistila. Byla jsem naštvaná na to, že můj plán nevyšel a já zklamala. Jako matka. Zase jsem nezvládla nastavit řád.

Po seznámení se socionikou a zjištění mého typu jsem některé věci pochopila.

Mou nejslabší stránkou je strukturní logika, kterou charakterizuje právě řád, potřeba systému v životě. V praxi se tato nejslabší funkce projevuje velkou rozkolísaností. Znamená to, že člověk může žít chvíli v úplném chaosu a někdy se zas urputně drží řádu, který si nastavil, byť ho to velmi vyčerpává.

Uvědomila jsem si, že nejsem schopná si perfektně nastavit řád ani ve svém životě. Že se rozhodnu, že děti budou chodit spát v daný čas, ale pak mi má povaha nedá a jedu ke kamarádce, takže děti spí v autě už po cestě tam, v úplně jiném čase. Pak si zase naplánuju vyřizování na úřadě a děti spí v kočáru. V úplně jiném čase.

Pak si naplánuju, že večer budou spát samy a urputně na tom trvám a tím, že jsem jak robot, mé děti na truc nechtějí spát.

Prostě nejsem schopná dodržovat systém ve svém životě, tak jak to můžu chtít po dětech? Jako typ Huxley miluju změny, potřebuju, aby se stále něco dělo, nemůžu sedět doma a dodržovat řád.

A tak jsem na sebe přestala tlačit. Vymazala jsem v sobě potřebu mít děti v nějakém systému. Dělám to tak, jak to cítím.

Díky socionice se mi ulevilo. Pochopila jsem, že nejsem špatná a selhávající matka. Že to prostě jen není moje přirozenost dodržovat řád. Že se do toho nutím a vyčerpává mě to. Že mé děti daleko víc než nedostatek řádu drtí to, jak jsem unavená, naštvaná a vybuchující, když se o řád snažím.

Že je pro ně daleko snazší přijmout, že věci jsou prostě každý den trochu jinak, než přijmout mámu, která je emočně rozkolísaná a nikdy u ní neví, kdy zase bouchne.

Místo své slabé funkce jsem začala používat svou silnou. Svou intuici možností. Takže když je osm večer a děti ještě nejsou v posteli, přemýšlím, jaké mám možnosti. A vždy něco přijde. Většinou zaženu děti do postele a nechám je chvíli dělat, co chtějí. Při tom mě napadá, co dělat, abychom už všichni leželi. Hraju s nimi hry. Nechávám působit mou silně rozvinutou fantazii.

Atmosféra u nás doma je mnohem lepší. Už na sebe tak netlačím. Jsem více v klidu. Jsem spokojenější. A mé děti taky.

Pokud chcete zjistit, kde máte vy svůj potenciál a kde naopak budete ztrácet energii, nechte si u nás zjistit svůj typ. Věřím, že se vám také ve spoustě věcí uleví.

Přihlašte se k odběru novinek

Ať vám nic neuteče!

Byli jste úspěšně přihlášeni, gratulujeme!

Pin It on Pinterest