Existují lidé v určitém typu, kteří mají neustálou potřebu mluvit. Lidově „nezavřou a nezavřou tu hubu“. Jak to vypadá? Pojďme na příklad.

Dělníci přišli makat na baráku. Udělala jsem jim kávu a v duchu si říkám, o čem si asi tak budeme povídat (jinými slovy jestli vůbec bude o čem?). Jeden z dělníků jakmile usedl na lavici, ani se nenapil kávy a už spustil. Povídal příběh za příběhem. Během hodiny jsem se dozvěděla nejenom o jeho dvou dcerách (co studují či kde pracují, jaké mají přítele a kde se seznámili) a manželce (co všechno s ní prožil či dokonce neprožil), ale také o jeho mladých letech – co všechno dělal a co vyvedl. V další hodině (kdy už reálně fyzicky makal), doplnil informace o svých rodičích (kde bydlí, s čím bojují a jaká je jejich mentalita), spolupracovnících a dalších lidech (které samozřejmě neznám a se mnou souvislost nemají naprosto žádnou, ale on to prostě nemohl neříct).  No, co na to říct, pán působil jako typický Napoleon. A já? Popravdě, už jsem se docela těšila na svůj klid.

Existují typy, kteří mají velmi silnou potřebu mluvit

Napoleon

Napoleon je nejupovídanější extrovertní senzorik. Osobně jich znám několik a jeden dokáže hodiny v kuse mluvit. No co o to, tu hodinu to člověk nějak dá, ale co celý den? Jelikož Napoleon je etik, tak srší jeden příběh o lidech za druhým. Člověk se tak dozví opravdu hodně (i to, co samozřejmě vědět nechce). Pokud nemluví o druhých lidech, mluví hodně o sobě – co zažil, udělal a překonal.

Huxley

Huxley je často chodící encyklopedie, který ví ke každému tématu něco (že tomu rozumí či nerozumí je věc druhá). Od lidských příběhů přes vize až po informace, které „sesbíral“ od lidí a které posílá vesele dál. Jelikož je extrovertní a intuitivní, dokáže v sekundě říct opravdu spoustu slov. Co si reálně zapamatujete (či spíš jestli vůbec něco) je další věc. Díky iracionalitě skáče od tématu k tématu a občas je ho potřeba uzemnit a vrátit. Jinak se v tom třeba ani nevyznáte :).

Hamlet

Hamleti jsou rození herci. Spíše než počtu slov dávají přednost „počtu“ předaných emocí. Ve chvíli, kdy něco zažijí, nedokážou to neříct dál! A často říct to jen jednomu člověku fakt nestačí! Jejich potřebu je velmi dobré diverzifikovat mezi více lidí :). Jsou racionální, tudíž příběhy dokončí, protože také od vás potřebují vidět nějakou tu emoci – ideálně vás pobavit.

Hugo

Hugo stejně jako Hamlet má extrovertní etiku jako nejsilnější stránku. Co to znamená? Že emoce a příběhy musí ze sebe dostat ven. U všeho se většinou směje a působí dojmem „ukotvenějšího“ (díky senzorice). Samozřejmě potřeba všechno komentovat a na vše říci svůj názor zde je silný :).

Závěrem

Jak jsme si zde všimli, silnou potřebu mluvit mají nejvíce extrovertní etici. Extroverze je obecně o dávání ven – tudíž extroverti mají větší tendence k mluvení. Etika zase „zajišťuje“ zaměření na lidi, jejich příběhy a vše, co s nimi souvisí.

Co se týče logiků (především těch extrovertních) – ti také rádi mluví. Nemluví tolik o lidských příbězích, ale spíše o tom, co udělali, na co přišli a také o principech či systémech. To už by bylo na další článek. Tak třeba příště :).

Pozvnáváte se v tom a ještě nevíte, který typ jste? ZJISTĚTE TO!

Chcete více informací? Pak navštivte SEMINÁŘ a staňte se mistry v poznání druhých!